Na nějaké velké prozkoumávání této zajímavé země bohužel nebylo při dvoutýdenní návštěvě příliš času, nicméně dojmy v nás zanechala. Ve zkratce se pokusím popsat, co jsme zažili..
Pohostinnost, pohostinnost a ještě jednou pohostinnost to není reklamní slogan turecké cestovní kanceláře ani trik obchodníků, aby pak mohli turistům vytáhnout peníze z kapsy. Ano, jestli někdo jede do Turecka jen nakupovat a zvyky místních ho nezajímají, je pravděpodobné, že narazí na jiné lidi než my…
Musím se přiznat, kromě pár stopů v Čechách a ve Španělsku jsem tento způsob cestování nikdy moc nevyužíval, ovšem Turecko se ukázalo být pro autostop skvělým místem. Ani jste nemuseli na auta mávat, stavěla sama. Nějak se za svezení odměnit – zbláznili jste se? Vždycky se nás každý snažil dovézt tam, kam jsme potřebovali a ještě jsme bývali pozváni na čaj nebo na pivo. Turci někdy dokážou svou snahu pomoci až přehnat a zkomplikovat vám tím situaci 🙂 Místní byli zkrátka starostliví a vytvářeli pohodovou atmosféru, aby se hosté cítili dobře. A to je většina z nich těmi “zlými muslimy“, kteří nejen věří, ale i praktikují.
Výchozím místem pro nás byla Antalya na jižním pobřeží Turecka. Letovisko, které přitahuje turisty a ti zase nejrůznější živly. Takže ano, hned na začátku a pouze jedinkrát za pobyt se stalo – v boční ulici jsme zjistli, že nás někdo asi sleduje. Jak jsme vyšli na hlavní, zmizel. Za koupáním v čistém moři by člověk musel někam dál, ale kvůli moři jsme do Turecka nejeli. Naše první kroky tedy vedly vysoko nad moře, do národního parku s antickým amfiteátrem v Thermessos. Poté následoval přesun do kouzelné Kapadokie poseté pro ni tak typickými, zářivě bílými homolovitými útvary. Odtud jsme poměrně komplikovaně dostopovali k ptačí rezervaci Bird Paradise. Až poslední kilometry jsme od křižovatky na konci světa dojeli autobusem. Vystoupili jsme a jako celebrity jsme již byli očekáváni. Místo do limuzíny jsme naskočili na traktor a řidič nás odvezl na recepci (opravdu ne na párty, ale na pokladnu). Vzhledem k roční době na laguně aláhužel nebyli skoro žádní ptáci, tak jsme se při brodění aspoň pozdravili s vodní želvou.
Nejvýchodnějším bodem naší cesty bylo návrší Nemrut Dagh s trůny bohů a poseté sochami v nadživotní velikosti. Na celou scenérii dopadaly paprsky zapadajícího slunce a odívaly sochy do zlatavých rouch. Člověk měl pocit, že se každým okamžikem probudí k životu.
Co ještě dodat? Skvělé delikatesní olivy, nádherně voňavé a barevné koření, kebap s ayranem, skvostné koberce, exotické krámky a čajovny, svérázná krajina, pohostinní lidé, Atatürk. Prostě, krásný zážitek s dobrodružným stopováním.