Cestuji vlastně od dětství, ale za zásadní zlom považuji až první cestu do Peru v roce 1997. Bylo to zhruba rok poté, co se peruánská vláda vypořádala s řáděním guerily Světlá stezka. Přesto jsme v horách několikrát zaslechli střelbu, autobusy pravidelně kontrolovala armáda a překročení hranic regionu většinou znamenalo vystoupit a jit se zapsat na policejni stanici. Lepší stránkou té doby byl relativně malý turistický ruch, nepoměrně nižší naklady a příležitosti podívat se na mnohá místa bez placeného průvodce, což už zhruba od začátku 21.století není možné. Po syrovém peruánském dobrodružství následovaly další a další cesty, které při dnešním více než dvacetiletém ohlédnutí ukazují, jak se cestování, (především backpacking) změnilo. Všechno má svá pozitiva a negativa, stejně tak i cestování. Možná teď někoho naštvu nebo zklamu, ale kdybych mohl, zakázal bych masovou turistiku. Lépe řečeno, omezil bych velikosti skupin, což je poměrně zásadní problém.