Dalo by se říci, že cestuji od svých pár let, ale za zásadní zlom považuji až první cestu do Peru v roce 1997. Bylo to zhruba rok poté, co se peruánská vláda vypořádala s řáděním guerily Světlá stezka. Přesto jsme v horách několikrát zaslechli střelbu, autobusy pravidelně kontrolovala armáda a překročení hranic regionu většinou znamenalo vystoupit a jit se zapsat na policejni stanici. Lepší stránkou té doby byl relativně malý turistický ruch, nepoměrně nižší naklady a příležitosti podívat se na mnohá místa bez placeného průvodce, což už zhruba od začátku 21.století není možné. Po syrovém peruánském dobrodružství následovaly další a další cesty, které při dnešním dvacetiletém ohlédnutí ukazují, jak se cestování, (především backpacking) změnilo. Všechno má svá pozitiva a negativa, stejně tak i cestování. Možná teď někoho naštvu nebo zklamu, ale kdybych mohl, zakázal bych masovou turistiku. Lépe řečeno, omezil bych velikosti skupin, což je poměrně zásadní problém. Ale stavíme letadla, která naráz přemístí menší vesnici, autobusy pro 60lidí a já bych si přál skupiny po maximálně 15lidech. Začíná to znít poněkud utopicky, nicméně mé zkušenosti z cest nebo i od dalších cestovatelů, jsou alarmující. Kdo si najde romantiku v koupání pod vodopádem, na které bude čekat hodinu ve frontě, aby se mohl vykoupat s dvaceti až sto turisty? Ano, krásná a skoro panenská místa lze stále najít, ovšem mizí ze světa podobně jako původní domorodé kmeny. Takový příklad: v roce 2001 jsme navštívili lndonesii a na Jávě i slavný chrám Borobudur. Přes den se v areálu pohybovalo podprůměrné množství turistů, přesto jakmile se připozdilo a autobusy odjely, na stoupách se úplně změnila atmosféra. Co bylo ještě před pár okamžiky fádní, bylo najednou silné, všude se rozléval klid a lákal k meditaci. Nebo na Yucatánu se mi ještě v roce 2010 povedlo zcela samotnému zůstat v archeologickém areálu Uxmal na západ slunce při jarní rovnodennosti. Pomohla náhoda, ale stalo se a zrodil se další jedinečný zážitek. 
V současnosti mě překvapuje cestovatelský boom s vyprodanými přednáškami, kterému vydatně napomáhají sociální sítě. Světlou stránku vidím v přístupu k informacím a díky novým technologiím i ve velmi kvalitních prezentacích a osvětě. Také už existuje mnoho cestovatelských skupin se specifickým zaměřením, ale i vlků samotářů. Stinnou stránkou jsou podle mě ti, co berou cestování jako módu, vlastně ani neví, kam a proč cestují, a často svým přístupem znehodnocují nebo až zamezují přístup k různým místům i lidem. Z vlastní zkušenosti vím, že lidé, kteří se setkali jen s několika turisty nebo cestovateli, podléhají dojmu, že takovi jsou i ostatní. Proto je mým přáním, aby takových lidí bylo na cestách co nejméně a aby si co nejvíce úžasných míst naší planety uchovalo svou tvář a kouzlo, a aby se ti z nás, pro které je cestování vášeň, posláni nebo životní nutnost, nemuseli prodírat davy turistů a od místních poslouchat hanlivé “gringo!”, jako před lety v Jižní Americe.
 

2019

Gomera

Tato cesta byla jen takovou sondou na třetím ostrově z kanárského souostroví, který jsem po Furteventuře a Lanzarote navštívil. A opět se ukázalo, že co ostrov to originál. Gomera není podobou blíže ani jednomu z nich. Po přistání na Tenerife následovalo zapůjčení auta a přesun trajektem 40minut směrem na západ do přístavu San Sebestian de Gomera. Odtud pak do oblasti Lomito Fragoso y Honduras. Zjednodušeně se dá říci, že ostrov má hornatý střed, z něhož se k moři táhnou a klikatí dlouhá údolí.De facto nejde poměrně malou Gomeru objet po pobřeží kolem dokola, vždy je potřeba projet kus údolí. 

2017

Mallorca

Osud nás v červnu z nejrůznějších důvodů zavál na deset dní na největší ostrov z baleárského souostroví. Po vzoru cest do Andalusie jsme si na pobyt pronajali malé auto s tím, že ostrov objedeme a prozkoumáme. Přiletěli jsme do Palma de Mallorca a hned v noci jsme kvůli vhodnému místu na přespání přejeli až na severní pobřeží. Pro nás ideální začátek, protože severní pobřeží se nám nakonec líbilo z celé Mallorcy nejvíce a v lecčems se podobalo zmíněné Andalusii. Skály, lesíky a silnice klikatící se nad útesy až k majáku na nejvýchodnějším výběžku. Od něho je pobřeží směrem na jih silně zatížené hotelovými komplexy a turismem.

2016

Iran

Jelikož nemám v Asii příliš nacestováno, při plánování další cesty padla volba na Írán. Není až tak finančně náročný (člověka jen naštve drahé vízum a komplikace s jeho zařizováním), je bezpečný a hlavně podle všeho a všech krásný. Chtěli jsme navštívit některý z národních parků, poznat něco z historie perské říše a zvědavi jsme byli i na běžný život lidí, kteří si během posledních desetiletí vyzkoušeli různé druhy vlády. 
Po dlouhé době, ne-li poprvé na cestách, jsem měl pocit, že mi trip připadal o týden delší, než 18 dní ve skutečnosti. Lidé byli většinou úžasní, až na nenasytné taxikáře, ovšem i mezi nimi byly světlé výjimky.

2015

Fuerteventura a Lanzarote

Fuerteventura a Lanzarote

Na Kanárských ostrovech, přeněji na Fuerteventuře a Lanzarote, které jsou z celého soustroví položené nejvýchodněji, jsem na přelomu února a března strávil pět krásných dní. Před cestou jsem si moc představy nedělal, chtěl jsem se nechat překvapit. Ubytování v apartmánu letoviska zejícího mimo sezónu prázdnotou stálo méně, než pension na Šumavě, tak proč se tam při slušné ceně letenek nevydat.

2015

Andalusia a Portugalsko

Slovo dalo slovo a během léta jsme se s kamarádkou domluvili na další cestě do Andalusie. Jako u těch předchozích jsme letěli do Málagy přímo z Prahy za cca 5500Kč (se štěstím koupíte kol.4000Kč a mimo sezónu i pod 2000Kč). Do naplánované trasy na západ se nám hodilo už vyzkoušené místo na první noc u přehrady v Záhara de la Sierra. Po treku v okolních horách jsme následující dny jeli vypůjčeným autem směr Cádiz a portugalská hranice. Krajina je všude až k Jeréz de la Frontera hornatá s nádhernými výhledy. Nikdy předtím jsem neviděl pravěké jeskynní kresby. 

2012

Andalusia

A První cesta do Andalusie, se Štěpou. Po dlouhém bádání, kam vyrazit po Evropě, a po přehodnocen různých hledisek, padla volba na druhou největší provincii Španělského království. Aby bylo jasno, moje hlavní kritéria jsou většinou hory, moře, prales, národní parky. Prales jsem nahradil unikátními lesy oblasti blízké podnebí severní Afriky a ostatní nechybělo… Cestovali jsme půjčeným polorozpadlým vanem, bydleli v něm a dostali se díky němu, kam jsme potřebovali. Podle fotek snad potvrdíte, že cesta stála za to. My si ji rozhodně moc užili a historky a popisy míst se budu snažit brzy doplnit. Každopádně se těšte na přírodu a pár zvířat, která se jinde v Evropě téměř nevyskytují.

2011

Mexico - Guatemala - Belize

S kamarádem Alešem jsme se vypravili za poznávaním dalších “mayských” území do Mexika a Belize. Vzhledem k omezenému času i rozpočtu padl poprvé při zámořské výpravě minimální limit pobytu z jednoho měsíce na tři týdny. To je podle mě doba, za kterou se dá poznat pár míst, ale člověk plně nevstřebá jejich atmosféru, ledaže by navštívil maximálně dvě. Jenže já si chtěl doplnit pár vytipovaných míst a Aleš chtěl i do Guatemaly kvůli Tikalu. Přiletěli jsme do Cancúnu a pokračovali přes mayské Cobá a další místa…

2008

Guatemala - Belize - Costa Rica

Po zkušenostech s Kostarikou a Hondurasem v r. 2005 padlo rozhodnutí prozkoumat další končiny Střední Ameriky. Našlapaný itinerář pro první týden v Guatemale jsme kupodivu bez problémů dodrželi a odměnou za to jsme se na dotek přiblížili žhnoucí lávě na sopce Pacaya, vstřebávali jedinečnou atmosféru posvátných míst Mayů – jezera Atitlánu obklopeného sopkami a v mlžném oparu zahalené laguny Chicabal, navíc ukryté v jícnu sopky…

2006

Cuba

30.8. – 29.9.

Trasa:

Praha – Paris – Habana

Habana – Vinales – Bajada (Maria La Gorda) – Habana – Santiago de Cuba – Baracoa – Santiago de Cuba  – Sancti Spiritus – Trinidad – Playa Larga (Bahia de Cochinos) – Habana

Archiv

Archivní galerie jsou věnovány mým začátkům cestování i focení, které bylo dokumentační a na jednoduché filmové kompakty (filmy jsem pak sám skenoval). Kdo chce vidět, jak před lety vypadalo například Machu Picchu a třeba si o tom něco přečíst, zavzpomínat bez ohledu na horší kvalitu snímků, archiv je tu pro Vás.

2005

Costa Rica - Nicaragua - Honduras

Naše putování za přírodními krásami Střední Ameriky a především za zvířaty jsme odstartovali v hlavním městě Costa Ricy, San José. Odtud jsme pokračovali do Národního parku (PN) Santa Elena. Po dvoutýdenní práci v mlžném pralese a návštěvě Národního parku Monteverde jsme překročili nejdříve nikaragujskou, pak honduraskou hranici a strávili jsme několik dní v nejsevernějším bodě naší cesty, v jednom z archeologicky nejzajímavějších mayských měst, v Copánu. Dále jsme se přepravili na karibský ostrov Utila, abychom mohli obdivovat podmořský život na okraji druhého největšího korálového útesu

2003

Türkiye

2001

Indonesia

Do Indonésie jsme se chystali několik let, ale vždy se něco přihodilo, od zemětřesení ke střílení do těch, co nebyli režimu po chuti. Tentokrát jsme cestu neodložili a nemohla nás od ní odradit ani taková banální událost, jako 11.září. Možná jsou USA od Indonésie relativně daleko, ale dalo se předpokládat, že v nejlidnatější muslimské zemi nebudou měsíc po události vůči Američanům a potažmo křesťanům nebo bílým nijak přívětivě naladěni. Američané sice nejsme, ke křesťanství se nehlásíme, ale i barva kůže někomiu mohla vadit. Městem nepokojů a demonstrací je, hlavně zásluhou revolučně laděných studentů, Jakarta, ve které jsme přistáli. 

2000

Peru a Islas Galápagos (Equador)

„Každé místo má své osobité kouzlo, některé působí na člověka silněji, některé o něco méně a samozřejmě každého z nás osloví místo jiné a jinak. Pro mne jsou velkým magnetem peruánské Andy. Když jsem je uviděl poprvé, brzy jsem si říkal, že jestli budu mít někdy tu možnost, určitě se vrátím. Andské masivy se svou pestrobarevností od ocelové šedi přes hnědočervenou, odstíny zelené až po bělostné vrcholky mě prostě dostaly. Jejich mohutnost nemá, s výjimkou Himálají, obdoby. Nevím, snad jsou to pocity něčeho ohromného, které odvádějí myšlenky kamsi jinam… 

1997

Peru a Bolívia

Close Menu