Peruánské Andy – láska na celý život
Každé místo má své osobité kouzlo, některé působí na člověka silněji, některé o něco méně a samozřejmě každého z nás osloví místo jiné a jinak. Pro mne jsou jedním z takových míst peruánské Andy. Když jsem je uviděl poprvé, říkal jsem si, že jestli budu mít ještě někdy tu možnost, určitě se budu chtít vrátit. Ty masivy se svou pestrobarevností od ocelové šedi přes hnědočervenou, odstíny zelené až po bělostné vrcholky mě prostě dostaly. Jejich mohutnost je, kromě Himálají, které jsem na vlastní oči neviděl, jedinečná. Nevím, jsou to nejspíš pocity něčeho ohromného, které odvádějí myšlenky kamsi jinam, a proto se i těžko popisují. Při naší první návštěvě Peru a Bolívie v roce 1997 jsme s přítelkyní sotva zvládli objet “klasický” jižní okruh po těch nejvěhlasnějších atraktivitách (Lima-Huancayo-Abancay-Ayacucho-Cuzco-Machu Picchu-La Paz-Tihuanaco-Lago Titicaca-Caňon Colca-Arequipa-Nazca-Pisco-Paracas-Lima). Obohatily nás také o spoustu neopakovatelných zážitků, ale přestože jsme se v horách pohybovali často, neměli jsme dostatek času a klidu nechat je na sebe působit.
Naštěstí se nám loni opravdu naskytla možnost se do Peru znovu vypravit. Předtím jsme se ještě stačili “nakazit” dvěma knihama o Huascaránu a k tomu si přečetli něco málo o předkolumbovských civilizacích ze severní části Peru.
Huascarán je vůbec fenomén sám o sobě. Už na fotografiích v obou knihách byl úžasný a tím, co dokázal provést, i dostatečně děsivý. Nazývat Huascarán horou je trochu pošetilé, protože podle mě by u nás mohl skoro suplovat pohoří. Přesto, pokud někomu jméno této “hory” nic neříká, tak je to ona hora, která v r. 1970 smetla aluvionem (lavina z ledu, bahna a kamení) městečko Yungay s jeho několika tisíci obyvateli z povrchu zemského. V přibližně stejnou dobu stačila malou boční kamennou lavinou zasypat celou československou horolezeckou výpravu. Mimochodem, známá Jizerská padesátka se běhá právě na jejich památku. Přestože je Yungay od Huascaránu vzdáleno několik kilometrů a dělí ho od něj celé údolí, vypadá to, jakoby hora vyrůstala přímo nad ním.
Huascarán jsme poprvé spatřili po překonání hřebene Cordillera Negra. Na druhé straně údolí Callejón de Huaylas vyniká v pohoří Cordillera Blanca svým tvarem, ale díky disproporcím ve vzdálenostech ne příliš svou velikostí. Ta vynikne až po příjezdu do města Huaraz. Při pohledu na severozápad Huascarán (6768m) jasně dominuje horizontu. Jakoby mu to nestačilo, při západu slunce na sebe dokáže přilákat paprsky těch nejkrásnějších barev. A pokud svítí měsíc, vystavuje se na odiv i v noci.
Abychom se dostatečně aklimatizovali, ubytovali jsme se v Huarazu na 3 dny a za první cíl si vybrali Chavín de Huántar, vzdálený kolem 3,5 hodiny jízdy. S vědomím, že nemáme mnoho času, svěřili jsme se výjimečně do rukou cestovní kanceláře, kterou byla Chavín Tours, nabízející tento jednodenní výlet za rozumnou cenu.
Druhý den ráno jsme spolu s asi dvanácti dalšími turisty nastoupili do minibusu a s na místní poměry solidním půlhodinovým zpožděním vyjeli směrem k Chavínu. Údolím Callejón de Huaylas vede podé řeky Santa kvalitní asfaltová silnice. Řeka, její zpola vyschlé kamenité koryto, eukalypty, po okolí roztroušené domky, napravo Cordillera Negra, nalevo Cordillera Blanca. To vše utváří jedinečný ráz oblasti z převážné části náležící do provincie Ancash.
Průvodce, zjevem, výřečností i gesty podobný herci Eddie Murphymu, se ukázal být velmi schopným a dobře znalým historie i přírodního bohatství nejen několika provincií, ale vlastně celého Peru. Jediné, co trochu snižovalo jeho cenu před průvodcovskou konkurencí, byla neznalost jiného jazyka než španělštiny.
Po odbočení z hlavní silnice asfalt po několika kilometrech mizí a přechází ve štěrkovou cestu plnou výmolů. Rozlehlá laguna Querococha ve výšce 3.980 m.n.m. je naší jedinou zastávkou na trase. Její tmavěmodrá barva narušuje odstíny okru a šedé až zelené převládající na okolních planinách a horských štítech. Mezi břehem a silnicí lákají k focení a k nákupu suvenýrů Kečuánci s koňmi, lamami a alpakami.
Nedaleko na svahu je možné vidět jedno z původních pasteveckých sídel, která se snad za staletí nijak nezměnila. Obvykle se jedná o čtyři a více chýší (vzhledem podobných iglú) z kamení a trav obklopených nevysokými kamennými zídkami. Běžně v nich prý bydlí nejméně jedna rodina. V nižších polohách je nahrazují chatrče z cihel adobe (cihly z hlíny a slámy sušené na slunci-vepřovice).
Napít se před jízdou mléka, měli bychom teď v žaludcích máslo. Minibus si poskakuje nezadržitelně vpřed a vzhůru k nejvyššímu bodu výletu. Tím je ve výšce 4.178 m.n.m. tunel Cahuish. Za ním se nám otvírá pohled na údolí s několika menšími vodopády a nitkami cest umně vetkanými do srázů. Následuje další, mnohem hlubší údolí. K Chavínu de Huántar ale přijíždíme až podél řeky protékající posledním údolím.
Chavín byl prvním státem Jižní Ameriky založeným na náboženské moci. Jeho stáří se odhaduje na více než 3.000 let.
Prohlídka začíná na “nádvoří” čtvercového tvaru sloužícího pravděpodobně k náboženským obřadům spojeným s obětováním lam a jiných zvířat a dále pak ke slavnostem a hrám, jejichž význam ovšem převyšoval sportovní klání. U většiny archeologických nálezů z doby incké i předincké jsou jejich stáří i funkce nejasné a Chavín není výjimkou. “Nádvoří” má symbolicky mimořádně přesné rozměry a polohu. Umístění vchodů, schodišť a především pak paláce je přepečlivě propočteno. Náhoda ani nepřesnosti zde nemají své místo. Vše je podřízeno uctívání hvězd, různých antropomorfních bytostí a božstev: jaguára, pumy, kondora, hada.
Přes nadmořskou výšku 3145 m. n. m. je nám pořádné horko a před sluncem se snažíme schovávat ve stínu ruin. Motivy vytesané do kvádrů jsou hlavně zvířecí, ale lze na nich najít i zvláštní, snad božské, postavy.
Velké překvapení na nás čeká po sestoupení do podzemních chodeb. Vládne v nich naprostá tma, ticho a nám příjemný chládek. Až skromné elektrické osvětlení odhaluje spletitost tohoto labyrintu. V několika místnostech nacházíme působivě nasvícené kamenné hlavy v nadživotní velikosti. Původně zdobily části zdí chrámu, do kterých byly zasazeny pomocí výstupků na temeni, takže shlížely na kolemjdoucí. Dnes tam zbývá jediná.V srdci podzemního komplexu se nachází mistrovsky tesaný, čtyři metry vysoký kámen, podle tvaru zvaný Lanzón – kopí. Je zasazen do země v místě, kde se hluboko uvnitř chrámu setkávají čtyři úzké chodby. Dva podobné kameny – Raimondiho stélu a Tellův obelisk lze vidět v Antropologickém muzeu v Limě.
Čas zbývající do odjezdu si s přítelkyní zpestřujeme příjemným posezením na břehu dravé horské říčky s průzračnou vodou. Vzduchem se line vůně eukalyptů vysázených podél říčky a vysoko na břehu rostou kaktusy a kvetou květiny. Ještě se v městečku stihneme proplést několika uličkami a rozhlédnout se po malebném náměstí. Na modré obloze se mezi vrcholy hor objevuje měsíc. Jsme s dnešním dnem nadmíru spokojeni, přestože nám Chavín, ne nepodobný kultuře tihuanacké od jezera Titicaca, odhalil jen malou část ze své krásy. Díky nedostatečnému financování zůstanou mnohá tajemství a fascinující výtvory lidí kultury Chavín zřejmě ještě dlouho skryty.
Na druhý den jsme si zajistili výlet na ledovec Pastoruri ( 5.240 m.n.m.) Ani tentokráte se odjezd neobešel bez menšího zpoždění, ale kdo chce cestovat po Peru, musí se s tímto přístupem k přepravě smířit a počítat s ním. Průvodce Carlos je mladý horolezec snažící se nám španělsky a lámanou angličtinou přiblížit historii výstupů a katastrof v oblasti.
Trasa na Pastoruri je kratší než do Chavínu, ale zhruba polovina je s ní shodná. Ledovec není dnes naším jediným cílem. Prvním jsou minerální prameny. Přírodní studánky mají díky přítomnosti železa oranžové zabarvení, zatímco voda nalitá do sklenice je čirá a chutná podobně jako Bílinská kyselka. O kus dál, mezi travinami, žasneme nad pohádkovými odstíny modré tůně. Snad nejvíce se však těším na Puyas Raimundi, které jsem v sedmadevadesátém nešťastně propásl. Jde o největší květiny na světě. Jen jejich růžicovitá základna doroste v době zralosti, tj. po 50 až 100 letech, nad dva metry výšky. Plné velikosti a krásy jim dodá až protáhlé, šištici podobné květenství, které během 3-4 týdnů vystaví na odiv přes deset tisíc žlutých či bílých květů do výše nad deset metrů. Puya zůstává v květu zhruba tři měsíce a nechává se opylovat kolibříky. Ovšem po odkvětu pomalu odumírá podobně jako agáve.
Na poslední krátké zastávce si na skále stojící přímo u cesty prohlížíme drobné kresby, některé jsou možná pravěké, kdo ví. Carlos předvádí jednu z jejich zajímavých vlastností – barvivo nejde rukou nijak setřít.
Ledu a sněhu přibývá, a to znamená jediné, blížíme se k cíli. Ještě několik zatáček a ledovec máme na dohled. Ačkoli jsme sjeli z hlavní cesty a všude kolem nás jsou jen hory, ledovec má klid asi jen v noci. Hlavní turistická sezóna sice není, ale nějaký ten minibus s turisty se vždycky najde, a když k tomu připočteme několik školních výprav, je to tu málem jako u nás na Sněžce.
Kdo se na nedlouhý výstup ve výšce okolo 5.000 m.n.m. necítí, může využít služeb Kečuánců s koňmi. Carlos si zběžně prohlíží naši obuv, asi aby věděl, koho má hlídat, aby mu někam neujel. Řekl bych, že je už na ledacos zvyklý a o turistech a jejich vybavení do hor nemá žádné iluze. Každopádně má něco za lubem, protože nás vyhání do stoupání z pravé strany, na rozdíl od všech skupin tlačících se na hlavním tahu, vlastně svahu. Ještě se o něčem dohaduje s místními hlídači a spěchá za námi. Povolili nám coby malé skupině vystoupat stranou, kde si budeme moci vše nerušeně a beze spěchu prohlédnout. Ne že bychom měli bůhví jakou protekci, ale hlavně z bezpečnostních důvodů nelze naší trasou pustit větší množství lidí. I když nám počasí přeje, nacházíme se na počátku období dešťů a to znamená i na počátku jara. Ledovec taje a praská a důvodem není jen zmíněná roční doba, ale i globální oteplování, nadměrné množství turistů a jeho silná kontaminace způsobovaná těžbou mědi v dolech vzdálených odsud pouhých pár desítek kilometrů. A jistě ani nedaleko projíždějící těžká nákladní auta a stroje mu na stavu nepřidají. Však nám také Carlos o kus výše ukazuje na ledu několik tmavých skvrn. To, co vypadalo jako hlína, se mezi prsty mění v mazut. Je smutnou a zároveň varující skutečností, že se ani tak vysoko uprostřed jedinečné přírody nevyhneme neblahým důsledkům krátkozrakosti civilizace. Carlos kreslí ukazovákem namířeným k tmavým skalám hranici, kam ledovec ještě před pár lety sahal. Nyní ročně ubývá o neuvěřitelných sto metrů a jeho existence je tedy jen otázkou času.
Nepříjemná fakta nám ale nemohou překazit radost z okolní krásy. Šlapeme kolem ledovcového jezírka pokrytého silnými krami. Malé království ledu se nám chlubí kontrasty čirého křišťálu a modrozelených šrámů, které náleží jen jemu. Vchod do ledovcové jeskyně krášlí vodní závěs spuštěný ze stropu. Před ním či za ním cvakají spouště fotoaparátů, aby zachytily v mezích svých technických parametrů a umu toho, kdo je zrovna drží v rukou, aspoň zlomek oné zvláštní tiché hry světla a barev. Voda mizí kdesi v tmavém jícnu jeskyně, do něhož by nebylo radno se vydávat bez baterky a maček.
Na svahu je zase zapotřebí dávat si pozor na praskliny a raději moc neuhýbat od trasy, kterou pro nás vybírá Carlos. Praskliny nejsou zatím nijak široké, ale led nemusí být dost pevný.
S dýcháním byly trochu potíže poté, co jsme vystoupili z minibusu. Teď už se tělo výšce, zdá se, přizpůsobilo a stoupání mně ani přítelkyni nečiní potíže. Snažil jsem se mu vypomoci žvýkáním kokových listů přidávaje k nim špetku obyčejného vápna. Někdy se pozitivní účinky projeví více, jindy méně, každopádně mám za to, že koka a hluboké dýchání jsou, kromě dobře načasované aklimatizace, základními prostředky obrany proti nemoci z výšky. Toto záludné nebezpečí hor není radno podceňovat. Extrémní případy mohou skončit smrtí, běžné vás pošlou do postele na několik dní a zbytečně vám zhatí plány na další putování po horách.
Těžko popisovat pohled z 5.150m na krajinu pod námi a okolo nás. Pohled napůl z ptačí perspektivy: pásy hor, jednotlivé vrcholy, plesa, skály, led, voda, zlatavé trsy trav a nad tím vším slunce a modré nebe.
Výš nepolezeme. Led je opravdu měkký a navíc ne všichni z naší skupiny mají chuť někam šplhat. Některým z nich se skutečně divím, proč vůbec někam jezdili a radši se na to nedívají v televizi. Ve dvou vychutnáváme poslední okamžiky a pak začínáme sestupovat. Neodpustím si ještě několik záběrů ledovcového jezírka a potoka předznamenávajícího jaro.
Na cestě zpět neodoláme, abychom v hostinci nevyzkoušeli dvě místní speciality – pstruha a cuy, čili morče. Kuchyně se nenechala zahanbit a my odcházeli spokojeni.
V Huarazu nás čekal důležitý úkol. Museli jsme si vybrat spolehlivého průvodce na několikadenní trek a připravit si pár věcí s sebou. Hledání toho pravého člověka, jemuž budeme muset po několik dní a nocí důvěřovat a spoléhat na jeho zkušenosti, není ve městě doslova nabitém kancelářemi nabízejícími treky vůbec snadné. Když jsme nakonec rozhodli pro Andino travel, ještě dlouho jsme se poptávali všude možně a sbírali reference. Kdo má dostatek financí a vyšší nároky, nejspíš se nezklame u organizace Casa de guías sdružující horské vůdce s certifikáty a spolupracující s dalšími organizacemi a cestovními kancelářemi.
My máme o treku skromější představy, a tak se spokojujeme s tím, že Octavia, majitele Andino travel, zná více lidí z branže. Sympatický Octavio je nejprve trochu zaskočený naším požadavkem vyrazit hned druhý den ráno, ale okamžitě nastupuje rutina a nejistota je ta tam. Ihned sepisuje základní vybavení, dceru posílá na trh nakoupit proviant a domlouvá se s průvodcem a oslařem. Za průvodce nám Octavio přidělil Joaquína sedícího na židli vedle nás. Věk se u Peruánců odhaduje velmi těžko. Joaquínovi nemuselo být ani čtyřicet a mohlo mu být i přes padesát. Vzhledem typický Kečuánec menší postavy a s pronikavýma očima se na nás pousmál. Na ceně pětidenního treku jsme se dohodli bez problémů a ani s organizačními záležitostmi potíže nebyly. Jen jsme se na sebe s přítelkyní nechápavě podívali, když se nás Octavio vyptával, cože budeme chtít k snídani a k večeři, a co prý jíme a co ne.
Zkušenosti nám napověděly odkud asi vítr vane. Někteří turisté, a především pak američtí, si pletou cestování na vlastní pěst s něčím zcela jiným a druh služeb, který vyhledávají a požadují, patří spíš ke katalogovým zájezdům. Tenhle nepříjemný nešvar na mnoha místech způsobuje zkreslený pohled na nezávislé turisty a cestovatele a pomalu vytváří umělé prostředí odtržené od reálného života, tedy od toho, kvůli čemu každý nezkažený nezávislý turista cestuje.
Odkývali jsme jídlo a abych Octavia úplně nezklamal, řekl jsem, že se obejdu bez vařených vajec. Rozloučili jsme se s tím, že přijdeme na sedmou ráno před kancelář.
Hned po návratu na hostel jsme začali třídit věci na ty, co si vezmeme s sebou, a na ty, co i s krosnou zanecháme v úschovně hostelu. Cítím se unaveně a jsem rád, když mám hotovo a můžu si dopřát horkou sprchu. Ale ani sprcha mě únavy nezbavila a jakmile jsem zalezl do postele a zavřel oči, přidala se stupňující se bolest hlavy. Ačkoli jsem si to nechtěl připustit, účet za překročení pětitisícové hranice nebyl úplně splacen. Ještě větší obavy jsem měl o přítelkyni a budoucnost treku, od jehož startu nás dělilo jen pár hodin. Pípání budíku přišlo v nejméně vhodnou dobu. Vytrhlo mě z krátkého hlubšího spánku, který se konečně dostavil po bolestech hlavy, divokých snech a hluku z ulice. Nejdůležitější ovšem bylo, že účet byl vyrovnán, nic nás nebolelo a my se mohli vydat vstříc několika dnům dobrodružství v přírodě a bez civilizace.
Jsme zvyklí chodit všude včas a spíše čekat na ostatní. Octavio byl tentokrát dochvilnější, a to jsme se nezpozdili ani o deset minut. V oficíně nás předává Joaquínovi a přeje nám šťastnou cestu.
Joaquín nakládá s pomocí taxikáře na střechu auta velkou dřevěnou bednu. Kromě ní má jen malý batoh. Skáčeme do taxíku a přesunujeme se k seřadišti mikrobusů. Tam vše překládáme na střechu malé Toyoty a vyčkáváme, až se dostatečně naplní. Protože máme oproti původnímu plánu zpoždění a mikrobus se neplní, platí Joaquín nějaké peníze navíc, abychom hned vyrazili.
Podél řeky Santa směřujeme k Yungay, přičemž na nás z pravé strany v podobě dvou bílých gigantů shlížejí vrcholy Huandoy a Huascarán. V Yungay opět překládáme a Joaquín opět doplácí za předčasný odjezd. Řidič alespoň souhlasil, že nám zastaví u památníku československé expedice Peru 70. Asi čtvrt hodiny jsme v mikrobusu seděli sami s mladou indiánkou, která svému mrněti zpříjemňovala čekání kojením. Pro ni nejsou tahle čekání ničím jiným, než čím je pro nás čekání na MHD. Místa se zaplňovala postupně jak mikrobus opouštěl městečko. Pěšky chodí stále méně lidí a kolikrát nechápavě kroutí hlavou nad podivnými cizinci, kteří i s velkými batohy na zádech pohrdají nabízeným svezením. Vozítko mezitím statečně stoupá a poskakuje po prašné cestě. Blízké setkání je již na dosah. Snažíme se nepřijít ani o jeden pohled na Huascarán vynořující se za každou zatáčkou. Místní nám jej hrdě ukazují prstem, jako by se chtěli ujistit, že o něm opravdu víme.
K lagunám Llanganuco s námi docestoval jen muž spící vedle řidiče. Ten dodržuje, co za peníze navíc slíbil. Jdeme zaplatit vstup do parku a prohlédnout si tyrkysové laguny. Nic se k jejich barvě nehodí víc než zlatohnědé kmeny a zelené koruny kosodřevin s broméliemi ve větvích rostoucí podél břehů. Následuje krátký, rychlý výstup k památníku našich horolezců. Víme toho o nich vlastně hrozně málo, ale přesto jsme rádi, že jim můžeme vzdát hold. Zastavujeme se i u dalších desek se jmény, která nám sice nic neříkají, ale pro někoho znamenala ztrátu. Mezi posledními jsou dva horolezci, jeden ze Států a druhý z JAR, které strhla lavina i s horským vůdcem. Toho se jeho rodině podařilo zachránit, je už ne.
Joaquín nás vybízí k návratu. Je čas vydat se blíže k obru strážícímu okolní údolí. Přichází další stoupání, při němž dokonce i náš mrňavý mikrobus musí několikrát nacouvat do zatáčky. Ano, tady těsně pod průsmykem Portachuelo de Llanganuco ve výšce 4.767 m.n.m. je to pravé místo, odkud můžeme Huascaránu nejlépe pohlédnout do tváře. Laguny máme přímo dole před sebou a obra s jeho tichou nevyzpytatelností lehce po levé ruce. Musím se přiznat, že jsem jen párkrát v životě zažil podobně silný pocit mrazení po celém těle jako nyní. S takovouto zkušeností není těžké pochopit horolezce s jejich posedlostí a obdivem k horám. Obr nám ukázal svou sílu, aniž by ji musel nějak projevit.
Joaquín nám ještě pojmenovává všechny vrcholy zleva doprava a dodává, že zde mají hory více názvů podle toho, z jaké strany se k nim člověk přibližuje. Poslední pohledy věnujeme Huascaránu, jehož tvář zůstane už navždycky vryta do naší paměti a bude to jedna z těch nejúžasnějších.
Odpoledne přijíždíme k prvnímu nocležišti ve vísce Vaquería. Vykládáme věci, zatímco si nás členové rodiny obhospodařující několik domů u cesty zvědavě prohlížejí. Sedáme si s Joaquínem k nabízenému stolku a podle všeho čekáme na oslaře. Trochu nás mrzí, že jsme se první den treku moc neprošli, tak to napravujeme aspoň návštěvou vedlejší vesnice. Její obyvatelé se činí. Právě staví nový dům a my máme šanci vidět, jak se dělají vepřovice. naše okukování jim podle výrazů v obličejích moc po chuti není a já se ani nedivím. Málokdo má rád, když se na něj při práci někdo dívá. V obličejích žen lze číst více zájmu o cizince. Výhled máme vymezený horským hřebenem ve tvaru písmene U a přesto se ho naše oči ne a ne nabažit. Stínů přibývá a slunce rychle mizí za hřebenem. Vracíme se k Joaquínovi.
Svačina na zápraží je skromná, ale chutná. Na bílé pečivo si mažeme avokádo a přidáváme sůl. Kolem pobíhají děti domácích a zvědavě si nás prohlížejí. Asi tak šestiletý kluk se drží zpátky, zato velice bystré děvče, kterému může být jedenáct, má pro nás spoustu otázek a my se na oplátku dozvídáme, že s bratrem chodí pravidelně brzy ráno několik kilometrů pěšky do školy. Pocítili jsme k ní zvláštní obdiv při představě jejích ranních putování za nejrůznějšího počasí. Byla na ní patrná odvaha a touha dozvědět se každý den něco nového. Takové nadšení pro školu a vědomosti bychom na tomto odlehlém místě ve výšce nad 4.000 m.n.m. rozhodně nečekali. Nelze si nevzpomenout na děti jezdící do škol auty nebo autobusy s pocity, že je škola nudné a nutné zlo.
Chováním jakoby děvče do drsných hor ani nepatřilo. Když se s námi před spaním loučí, oba jí v duchu přejeme, aby jí její vůle vydržela a ona pak mohla třeba jednou svou moudrost rozdávat dál.
Ze tří možností, kde postavit stan – na pastvině pod silnicí, na kraji silnice a na betonovém zápraží – jsme si vybrali zápraží. Po prašné silnici jezdila auta celou noc a některé by nás mohlo přehlédnout. Přes pastvinu prý zas chodívají “špatní” lidé. Zápraží je zas betonové a nejdou do něj zatlouci kolíky. Namísto nich jsme našli pár větších kamenů a jeden roh stanu zatížili židlí. Joaquín nám s “domácím” zapůjčili karimatky, na které Octavio jaksi pozapomněl.
Vaquería se probouzí časně se svítáním. Ani my nespíme tak tvrdě jako doma touhle dobou. Joaquín se hned ujímá příprav snídaně a my si zatím balíme stan.
Bílý kohout měl dneska štěstí, že jsem se probral dřív. Nenapadlo ho totiž nic lepšího, než si dokráčet ke stanu a tam dvakrát z plna hrdla zakokrhat. Přítelkyně byla už venku ze stanu, a když ho při jeho počínání viděla, neudržela se smíchy. Jelikož jsem se ještě nevymotal ze spacáku, nevěděl jsem přesně, co se venku odehrálo. Při sklízení stanu jsem si uvědomil, že mám ze studeného nočního vzduchu v krku knedlík.
Zatímco snídáme kafe, čaj a bílý chléb s ananasovou marmeládou, Joaquín netrpělivě očekává příchod Mojžíše. Kupodivu nevzhlíží k nebi, ale k prašné cestě. Nejsem si jist, jestli se jeho očekávání naplnilo, nicméně osel i oslař Moises po osmé hodině konečně dorazili. Něžného oslíka je nám upřímně líto vzhledem k tomu, jak pokorně čeká, až na něj Moises naloží všechny naše věci. Strmé a úzké kamenité pěšiny mu práci nikterak neulehčí.
Loučíme se s dětmi domácích, které vyrážejí do školy, a před sestupem do údolí i se zbytkem rodiny.
Lepší počasí jsme si na zahájení treku nemohli přát. Svítí slunce, obloha je bez mráčku, teplota mezi 25-30°C. Moises s oslem se od nás každým krokem vzdalují, až nám mizí z dohledu docela. Joaquín jde s rozumným odstupem před námi. Chvílemi zahlédneme jeho vínové fleecové kalhoty nebo oranžovou krosnu. Klobouček má legrační, klasický kečuánský, ale ani my bychom se bez klobouků na prudkém slunci neobešli. Šlapání po pěšině dolů je sice příjemnější nežli supění do kopce, ale protože víme, že tomuhle supění stejně neujdeme a budeme muset celé převýšení, které slezeme, zase vyšlapat a k tomu ještě něco navíc, přejeme si, aby už pomalu přestalo a šlo se aspoň chvíli po rovině. Pěšina se sem tam ztrácí mezi zelenými keři a nízkými stromy, což je neklamným důkazem výškového rozdílu, který jsme při sestupu do údolí Huaripampa překonali. Některé stromy kvetou, jiné zdobí svými květy bromélie. Většina květů má červenou či oranžovou barvu. Z houští vylézáme na důkladně podmáčené pastviny a po kratším pochodu začínáme stoupat. Joaquín není asi zrovna moc nadšený naším tempem. Nechci kvůli svižnějšímu kroku přijít o přírodu, kterou zase hned tak neuvidím. Fotím a natáčím co se mi líbí a neváhám za snímkem odběhnout pár metrů stranou. Přítelkyně si mezitím může vydechnout. Mezi horami tady krásou vyniká Chacraraju (6.112 m.n.m.).
Podle Joaquína bychom se měli pomalu blížit k místu, které vybral pro svačinu a nabrání sil. Když k němu dorážíme, Joaquín a Moises se už cpou a osel zbavený zátěže se pase opodál. Malá chýše v sobě kupodivu skrývá záchod a před ní stojí, světe div se, odpadkový koš! Přítelkyně vzala svačiny k potoku. Myslím, že líp udělat nemohla. Podél potoka rostou stromy a keře podobně jako podél cest a někde je zeleň tak hustá, až nad potokem vytváří klenbu.
Osvěženi vodou z potoka a posilněni jídlem pomalu stoupáme za Joaquínem. Hlavní panorama štítů máme po pravé ruce. Čím jsme výše, tím je náš krok pomalejší a stojí nás víc sil. Údolí nabývá pod štíty na hloubce. Rozhoduji se vyzkoušet, jestli nepomůže koka. Až o něco později se mi dýchá snáz, ale vrací se mi škrábání v krku z rána.
Pokolikáté asi rozbil Joaquín tábor tam, kde jsme ho našli, když jsme překročili poslední zlom? Nebylo čemu se divit. Tmavnoucí nebe nám bylo ve 4.500 metrech blíž než kdykoli předtím a kromě nás čtyř, osla a volně se pasoucích krav tady nebyl nikdo jiný. Jen potok cosi šeptal tichu a sílící vítr mu odpovídal. Chtěl jsem se ještě rozhlédnout kolem, tak jsem překročil potok a vyškrábal se na několikametrové kameny za naším skromným tábořištěm. Údolí se skrývalo pod strmým svahem. Vidět byly jen horské hřbety, které jej svíraly, a na horizontu další masiv s bílými vrcholy. Ale ta nejkrásnější hora je nad námi – Taulliraju (5.830 m.n.m.). Fotil jsem ji a natáčel průběžně celý dnešní den a pokaždé jsem nemohl odtrhnout oči od jejího nejnápadnějšího znamení – trojice mohutných drápů. Naše tábořiště si také zaslouží být zdokumentováno. Zapadající slunce teď barví ledový vrchol Taulliraju zlatem.
Musíme postavit stan, protože se pomalu stmívá. Joaquín se činí a na plynové bombě něco kuchtí. Vítr sílí, a tak zatloukáme kolíky do kamenité půdy co nejpevněji. Joaquín je rychlý nejen v chůzi, ale i ve vaření. Zeleninová polévka s těstovinami voní úžasně a chutná ještě líp. Nedokážu si představit větší energetickou bombu. Po první misce mě opouští škrábání v krku a po druhé ze mě padá i velká část únavy. Joaquín si nás hlídá, abychom měli dost a sám si s Moisesem nabírá, až když ho k tomu vybízíme. Včera ve Vaqueríi tenhle kouzelník horské kuchyně vykouzlil v plecháči a na jedné pánvi skvělé kuře a k němu hranolky! Dneska tvoří jakési vaječné placky plněné zeleninou. Ochutnáváme je a hned Joaquínovi jídlo chválíme: “Todo es muy bueno!” Ten se jen usmívá a pokyvuje hlavou. Troufám si říci, že budeme na cestách na Joaquínovu kuchyni ještě dlouho vzpomínat. S výběrem průvodcovské kanceláře jsme měli opravdu štěstí. Navíc na nás nezapomněl ani Octavio a bůhvíjak poslal po Moisesovi chybějící karimatky.
U vrcholu Taulliraju se rozsvěcuje první hvězda. Když se člověk ve výšce kolem 4.500 m.n.m. zadívá do hvězdné oblohy, nutně si uvědomí, že vesmír není jen cosi nad ním, ale že se vlastně nachází přímo v jeho srdci. Měsíci zbývají tři noci do úplňku a už dnes je při jeho světle vidět skoro jako ve dne. Tak jako tak nemáme moc co dělat. Venku je na sezení chladno a uvnitř stanu můžeme na svícení použít jen jednu svíčku. Časové pásmo v Peru nám, nočním tvorům, příliš nesvědčí. Stmívá se už po šesté a před šestou ranní se rozednívá. Kolem půl desáté to vzdáváme a jdeme spát.
Před sedmou ráno nás Joaquín kontroluje, jestli jsme vzhůru. Tak nějak jsme. Skládáme stan a posilňujeme se před výstupem k nejvyššímu bodu našeho treku, do sedla Punta Unión (4.750m.n.m.)
Nechceme se o počasí zmiňovat nahlas, ale začínáme věřit, že nám blankyt a slunce vydrží až do konce treku. Pomoci by měl i úplněk, při kterém bývá počasí nejstálejší, což je zvláště v horách k nezaplacení.
Po několika desítkách metrů, kdy jsme přelézali velké balvany, se nám otevírá skoro úplný pohled na údolí. Jdeme úzkou pěšinou přes travou porostlé planiny na levém úbočí a Taulliraju nám roste před očima. Shazováním sněhových a kamenných lavin nám dává najevo, abychom pokračovali v nastoupeném kurzu a nepomýšleli na přechod dna údolí směrem k němu. Vzpomněl jsem si na Huascarán. Jak vysoko do protějšího svahu by byl schopen poslat lavinu Taulliraju? Každopádně my bychom měli plné nohy a ruce práce a bez štěstí bychom stejně se zdravou kůží nevyvázli. Respekt, úcta, obdiv a jistý druh lásky jsou nejpříhodnější slova, která mě napadají při pohledu na tyto výtvory přírody.
Několikasetmetrová rovná planina s lagunou vlevo nás nechává vydechnout a nabrat sil před závěrečným prudkým stoupáním k Punta Unión. Dnes se cítím být ve formě a rád bych zkusil změřit krok s Joaquínem. Jsem o nějaké roky mladší a po horách jsem také něco našlapal. Musím si ale sportovně přiznat, že do kopce bych mu dlouho nestačil. Měření sil stejně nepřipadá v úvahu. Přítelkyně má trochu potíže s řídkým vzduchem a potřebuje povzbudit. Jinak se s výškou naštěstí vyrovnáváme bez problémů. Joaquín nás pravidelně kontroluje z nějakého vyvýšeného místa. Od Taullirachu je neustále slyšet praskání ledu. Trojitý dráp změnil barvu na nepopsatelné odstíny šedé, což mu dodalo na impozantnosti. Jeho ohromné rozměry krátí skutečnou vzdálenost mezi ním a námi na pomyslné natažení ruky. Často po něm pátrám zrakem v naději, že spatřím větší lavinu, ale žádná nepadá. Možná je to dobře.
Čím více se blížíme k sedlu, tím více se stezka stáčí. Boty ani jednomu z nás na kamenech nekloužou, a tak si cestu podle možností krátíme přes hladké ploché skály. Z pramene, pod kterým jsme právě prošli, spadlo s rachotem pár rampouchů. Prostě co naplat, jen s opatrností člověk v horách nevystačí. Poslední desítky metrů jdeme k sedlu téměř po kamenném schodišti. Filmuji přítelkyni právě dosahující ani ne třímetrového průlezu sedlem Punta Unión. Procházím jím i já a společně si užíváme příjemný pocit z úspěšného výstupu. Ostrý hřeben nad sedlem je ideální pro výhled na stranu, ze které jsme přišli i na tu, kam teprve směřujeme. Až odsud vidím, kolik lagun se před námi doteď skrývalo. I Taulliraju má u svého úpatí smaragd jménem Taullicocha. Při pohledu do údolí Santa Cruz, kterým teď půjdeme, nemohu přehlédnout laguny, velmi podobné lagunám Llanganuco.
Dolů se dá běžet, zdržuje nás jen focení a natáčení. Dno údolí pokrývá nízká zelená vegetace, v níž převažují trsy ostré dlouhé trávy, zvané ichu. Jde o jednu z nejdůležitějších složek potravy zvířat v horách a na altiplanu. Porost je místy značně podmáčený a voda mnoha drobnými pramínky putuje do potoka. Ráno jsme si v potoce za stanem nabrali vodu, s úmyslem vyzkoušet na ní nové švýcarské pilulky na čištění vody. Na rozdíl od tablet, které jsem před pár lety – kvůli silné chlorové chuti – okamžitě zavrhl, nejsou nijak nepříjemně výrazné. Stejně je mi proti mysli používat podobné přípravky v tak nádherné a nedotčené přírodě. Rozhoduji se proto při krátké pauze doběhnout pro vodu přímo z vodopádu. Doplácím na jedno z pravidel hor – cíl se vždy zdá být blíže, než ve skutečnosti je. Husté křoviny pod vodopádem mi postup ani v nejmenším neulehčují. Nakonec láhev plním v potoce nějakých dvě stě – tři sta metrů od vodopádu. Pospíchám, aby se na mě nemuselo čekat, ale čas ztrácím hledáním cesty přes mokřiny. Konečně jsem zpátky. Víc než radost z “úlovku”, mám starost z vracejícího se škrábání v krku. Ještě horší záležitostí začíná být vítr. Neustále proudí údolím a v nárazech se jeho síla násobí. Není kam se před ním schovat. Za dvě hodiny už nevíme, kde nám hlava stojí a jsme rádi, když nacházíme naše dnešní tábořiště s Joaquínem skloněným nad hořákem.
Polévka mi podruhé zachránila život a hlavní chod si udržel kvalitu. Joaquín opět nezklamal při volbě místa. Stany stály nejen šikovně u potoka, ale ani výhled na hory a údolí neměl chybu. Za námi vychází měsíc a nasvětluje nám krajinu svým tajemným světlem.
Probouzíme se do dalšího slunečného rána. Po včerejší zimě ve stanu, která nás donutila si na sebe obléci všechny věci, jsme se poučili a noc přestáli o poznání lépe. Teplota musela klesnout pod nulu, protože kaluže a okraje potoka zamrzly. Nejvíce nás hřály dvojité bundy, zbytek oblečení a spacáky máme připravené na teplejší podnebí.
Projevujeme přání podívat se zblízka na Alpamayo (5.947 m.n.m). Pro horolezce bývá po Huascaránu nejatraktivnější horou a často je označováno jako nejkrásnější hora světa. Množství jeho snímků, plakátů a pohledů oblibu jen potvrzuje. Charakteristický, téměř kolmý ledopád navíc Alpamayo řadí mezi hory s největší obtížností výstupu. Joaquín našemu přání vyhovuje pod podmínkou, že přidáme do kroku, abychom bez problémů zvládli na dnes naplánovaný úsek. Zostra vyrážíme do příkrého svahu. Za hřbetem scházíme k říčce Arhuaycocha. Proti jejímu proudu není pochod nijak namáhavý, dokud nezačneme stoupat k laguně Quitacocha. Voda v ní pozbývá, oproti předešlým lagunám, tyrkysové zbarvení. Na hladině plavou kry a je zkalená blátem.
Největší radost nám ale dělá pohled na Alpamayo, přestože nevidíme jeho nejkrásnější stranu. Ukazuje se také vrchol Quitaraju (6.036 m.n.m.) a na protější straně údolí Artesonraju (6.025 m.n.m.). Nezdržujeme se zde dlouho a vracíme se zpět kolem základního tábora pro výstup na Alpamayo.
I na těžko přístupných pastvinách se pasou nebo leží krávy a při sestupu na dno údolí Santa Cruz se po stezce kolem nás přehnalo několik koní. Jeden tolik odvahy nenašel a my ho museli litovat, protože nás obíhal přes strmý kamenitý terén. O tom, jak bývá nepevný, jsme se mohli přesvědčit, když jsme na stezce narazili na ohromný balvan rozpadající se na několik mohutných kusů.
K naší nelibosti vítr údolí, během naší nepřítomnosti, neopustil a vane si svou. Se skřípěním zubů se pokoušíme neztrácet radost z nesčíslných vodopádů, květin, kaktusů, kolibříků a stád koní. Nedalo nám se nezeptat Joaquína, jestli nějací koně nemohou být divocí. Prý nejsou. Každý někomu patří a ve stádu je udržuje pár nejsilnějších hřebců. Dosud nenápadná říčka Santa Cruz se rozlévá do šířky a vyschlá část koryta napovídá, že se dokáže i rozvodnit.
Těsně před lagunami zastavujeme u Izraelce sedícího vedle velkého vaku. Mumlá něco o kamarádech vpředu a vypadá vyčerpaně. Na otázku, jestli nepotřebuje nějak pomoci, odpovídá, ať dáme vědět jeho kamarádům, jak na tom je. Joaquín se ptá kolik kilo nese. Podle Izraelce vak váží patnáct. Joaquín ho potěžkává a odhaduje ho maximálně na deset. Nevím, jestli chtěl v Izraelci probudit mužnost, každopádně si přisadil, že když chodí s horolezeckými výpravami, nosívá na zádech třeba čtyřicet kilo. Jestli byla pravda, co nám Joaquín říkal, pak vylezl na většinu zdejších vrcholů, včetně Huascaránu a Alpamaya. Za lagunami potkáváme dva kluky a holku, kteří o Izraelci vědí. Připojil se k nim, ale nestačil tempu a měl problémy s výškou a vůbec se vším. Později vychází najevo, že pár je z Čech.
Joaquín zrychluje, aby připravil večeři. My jsme po nějaké době značně udoláni větrem a vpřed jdeme spíše automaticky, bez nadšení. Zdravíme ještě několik místních lidí a netrpělivě vyhlížíme tábořiště. Cesta se zdá být nekonečná, a přitom se začíná snášet soumrak.
Joaquín na nás mává a ukazuje nám, kudy sestoupit k tábořišti. Schovali ho s Moisesem šikovně. Jen se mi podle kamenných zídek zdá, že stavíme stan na soukromém pozemku. No, on už by to Moises nějak vyžehlil. Divil bych se, kdyby tady nikoho neznal. Pokud se dobře pamatuji, od sedla jsme minuli jen jedno sídlo.
Dnes měsíc dospěl do úplňku a okolo se utvořil duhový prstenec. Že by konec pěkného počasí? Jako každý večer, i tenhle sedíme okolo hořáku, cpeme se večeří. Potom prohodíme pár slov. Joaquín moc hovorný není, i když, na rozdíl od Moisese, španělštinu ovládá bez větších potíží. Mezi sebou vždycky mluvili jednoduchou směsicí španělštiny a kečuánštiny, ale ani jeden to dlouho nevydržel. Na druhou stranu, v některých situacích si stačí vyměnit pohledy, slova nejsou zapotřebí. Ale kečuánština v sobě stále skrývá část dávné magické síly. Mně osobně jména hor učarovala: Taulliraju [taujirachu], Quitaraju [kytarachu], Chopicalqui [čopykalki] a další (výslovnost nelze, mimo jiné, přesně přepsat také kvůli převodu z kečuánštiny do španělské písemné formy). Dodnes zůstává pro mě a mou přítelkyni nejkrásnějším jménem, jaké jsme kdy slyšeli, kečuánské jméno asi jedenáctiletého indiánského děvčete. Paradoxně, a snad i příznačně jsme jej svorně zapomněli.
V noci nás trochu strašila kráva pochutnávající si na hromadě šťavnatých listů, které možná i byly pro ni. Podupávala při tom pár kroků od našeho stanu. Nebál jsem se ani tak krávy, jako spíš kamenů, jež by mohla uvolnit ze zídky nad námi. Nakonec jsme noc přečkali bez úhony a do posledního rána na treku nás spolu se sluncem přivítal i oslík, který k nám div nestrčil hlavu. Podle příjemné ranní teploty se dalo usuzovat, o kolik jsme údolím sestoupali. Nevyužít přepychové přírodní koupele by byl hřích. Tři metry vysoká skála vytvořila na říčce tůni zpola zakrytou zeleným příkrovem z větví. Pro zpříjemnění očisty se ke klokotání vody připojovali zpěvem ptáci. Na podobné skále na břehu čekal čerstvý růžovočervený květ bromélie na sluneční paprsky. Chtěl se světu ukázat v celé své nádheře, která kromě lidského oka nepochybně přiláká také nějakého kolibříka.
Po snídani se loučíme s Moisesem. Vyráží jako vždy první a až složí náš náklad v Cashapampě, půjde zpátky do Vaqueríe. My s Joaquínem se vydáváme na poslední úsek beze spěchu.
Údolí se náhle zužuje, a jeho tvar se z písmene U mění na V. Proud říčky Santa Cruz nabírá na síle. Několikrát přecházíme přes kamenná laviniště se štěrkovými kameny i mnohatunovými balvany. V Cashapampě se Joaquín k naší nevelké radosti snaží vypátrat zavazadla. Nachází je, až když vstoupí do domu, v němž momentálně není nikdo z jeho obyvatel.
V tomto nenápadném městečku zakončujeme své pětidenní putování. Jen obtížně se dá popsat síla a docenit význam všech pocitů, zážitků, poznatků a zkušeností, které jsme v sobě za relativně krátkou dobu nastřádali. Přesto mi něco uvnitř říká, že nám mnoho důležitých momentů uniklo a budou nám scházet. Pak nám nezbude jiná možnost, než se na tato místa plná energie a jedinečných přírodních krás vrátit…